KELTSKÝ FENOMÉN

Pihovaté rusovlasé děti, netknutá ostrá krajina, podivínští rybáři tvrzení Atlantikem či rejdy Irské republikánské armády - to je v kostce všechno, co jsme si donedávna většinou dokázali o "zeleném ostrovu" představit. Za posledních pár let nám však jeho obyvatelé o sobě dali vědět: pronikli k nám s hudbou, vyhlášeným pitím či takřka domáckým pohostinstvím. A mnozí začali tvrdit, že i přes relativně značnou vzdálenost existuje mezi námi a Iry blízkost skoro příbuzenská.
IRSKÁ KREV
Blízkost s Iry rozhodně není pouze českou doménou. Zatímco totiž v dnešní Irské republice žije pouhých tři a půl milionu obyvatel, kteří mají vzhledem k tvrdým imigračním zákonům víceméně stoprocentní irskou krev, do světa se jich během staletí rozprchlo mnohonásobně víc. Žijí především na americké pevnině, ať tam už kdysi utíkali před hladomorem a náboženskými konflikty, či doposud odjíždějí za novými zkušenostmi a pracovními příležitostmi. Ovšem jejich stopy především v podobě tradičních hospod či obchůdků lze najít prakticky kdekoliv v západní Evropě. A jak sami hrdě prohlašují, potkají-li se kdekoliv dva Irové, nakonec vždycky najdou bližší či vzdálenější příbuzenské pouto.
Irové jsou pyšní nejen na svou nebojácnou cestovatelskou náturu, ale i na tradiční dobrosrdečnost a pohostinnost, která je zřejmě základem jejich úspěchu.
Irové se rychle aklimatizovali také u nás. I jejich zkušenost dává hlasům o možném blízkém rodinném vztahu mezi oběma národy za pravdu: jako se v Dublinu čistokrevný Pražák zpravidla necítí zajat cizím velkoměstem, Dubliňanovi zase nečiní potíže usadit se v Praze a být zde jako doma. V Česku je podle odhadů zatím pouze několik stovek irských návštěvníků - někteří se tu usadili jen na krátký čas, jiní se rozhodli zůstat. Mnozí tu nacházejí hledané pracovní příležitosti, výjimkou však prý nejsou právě ani "srdcaři", kteří setrvávají prostě proto, že se jim tu líbí. Pro ně i pro další Iry se letos díky nově vzniklé ambasádě otevřela naše republika dokořán.